POVĚZ MI POVĚST - O PTENSKÉM ZÁMKU

Do hospody ve Ptení přišel jednou k večeru cizí pocestný a dal si k jídlu chleba s máslem a tvarůžky a na zapití džbánek piva. Pojedl, popil a ptal se hospodského, mohl-li by tam přenocovat. Ten velice litoval, ale místa opravdu neměl, ani na seně. Všechno bylo obsazeno, protože tam spali formani a trhovci, co jeli na prostějovský jarmark. Snad prý ve starém zámku by pán mohl přespat, mínil hospodský, ovšem nebojí-li se. Lidé vyprávějí, že se na zámku usadili čerti a sám pán toho zámku prý před nimi musel utéci. Ten cizinec - byl to zámečnický tovaryš, co chodil po světě na zkušenou - nevěřil na duchy. Proto se upřímně zasmál a že to zkusí. Ještě nikdy prý se strašidly nespal. Hostinský mu popřál dobré noci a mládenec šel. Na zámku byly všechny dveře pozotvírané a tovaryš vešel volně až do panské ložnice. Na stole byly ve stínu dvě svíčky - ty zapálil, ležela tam starodávná citera, kterou přeladil a začal na ni hrát veselé písničky a příjemným hlasem si k tomu zpíval. Hrál a zpíval, až najednou - už muselo být okolo půlnoci - se ozval hlas: "Spadnu!" - "Ja, spadni," povídá tovaryš a hrál a zpíval vesele dál. V tom cosi bouchlo o zem a byla to černá chlupatá ruka. A zas ten hlas se ozval: "Spadnu!" "Spadni, však jsi tam neměl lozit! Kdo Ti to kázal?" chasník na to a zase hrál a zpíval dál. Druhá ruka spadla na zem, potom nohy, tělo i hlava s kozlími rohy, dalo se to dohromady a byl z toho čert. Chvíli poslouchal mládence, jak pěkně hraje a zpívá a potom na něho, ať ho také naučí tak pěkně hrát na citeru. Tovaryš povídá: "Milý zlatý, s takovými špinavými prackami a nestříhanými drápy by to nešlo. Chceš-li, nejdříve Ti ty paznehty ostříhám." Čert chtěl, to se ví, a nechal si od mládence přišroubovat ruce ke stolu, aby mu rukama netrhal a zámečník ho nepořezal. Až byl přišroubovaný, sundal chasník řemen a začal milého čerta místo stříhání mydlit hlava nehlava. Čert řval, až se lidé sbíhali k zámku, co se tam děje, a tu viděli cizího člověka, jak bije čerta řemenem. Až se čert zklel a zadušoval na svou černou duši před celou obcí, že se už do Ptení nikdy nevrátí, teprve pak ho mládenec pustil na svobodu. Čert vyletěl komínem a ani smrad po něm nezůstal, jak pospíchal. Majitel zámku se vrátil na své sídlo a ve Ptení byla velká slavnost. Když byli v nejlepším, vzpomněli si na zámečnického tovaryše a chtěli mu za všecko poděkovat. Ale ten už byl dávno pryč a kdo ví, kterým krajem a ve které zemi se toulal.

Ptení - propadlý Bílovický hrad

Okres Prostějov, Olomoucký kraj

Asi 4 km od Bílovic, mezi obcemi Hluchov a Zdětín, se nachází na ostražně nad pravým břehem řeky Remže dobře patrné zbytky hradiště. Lokalita se nazývá Bělecký mlýn.

Naproti bývalého mlýna v nádherné krajině je menší opuštěný lom, a nad ním místo s pozůstatky prehistorického hradiště.

Pověst o tomhle místě říká:

dcera bílovského pána

Za dávných dob bývalo v okolí Ptení dvanáct hradů, na nich dvanáct rytířů a ti podnikali po celém kraji loupežné výpravy.

Mezi těmi rytíři byl taky rytíř z Bílovského hradu To byl hrozný hříšník a strašný tyran na lidi. Za starých časů poroučel nad celými Bílovicemi a role okolo dědiny byly všecky jeho. V jinších dědinách to tenkrát bylo taky tak. Obyčejný človíček byl na tom horší jak pes!
Měl moc krásnou dceru a ta zase byla moc hodná a měla chudobné lidi ráda. Jednou pan rytíř pozval k sobě všecky okolní pány a pili a jedli a hodovali, víno a pivo teklo tam jak potoky. Když už byli načisto opiti, chtěli tancovat. Všichni se domluvili a udeřili na rytířovu dceru, ať jde s nimi do kola. Ale ona že ne, nechtěla jít.
Vtom se rozlétnou dvéře, co vedly do toho krásného sálu, a vběhlo tam právě tolik krásných mladých děvčátek, kolik bylo těch opilých rytířů. Všem se zatajil dech, to si můžete myslet! Teď teprve to začalo. Žádný si ničeho nehleděl, jen tance a pití.
Tu najednou - bylo to právě o půlnoci - se prý strhla taková strašná bouřka, že to slyšeli lidi až v Bílovicích, Lutotmě, Lešanech, Ptení, Hluchově a ve všech dědinách kolem dokola. Hřmělo a blýskalo se právě jen nad Hájem, zrovna nad tím hradem, a nikde jinde. Žádný člověk se neodvážil paty ze stavení ani vytáhnout. A když ráno vyšli ven - hrad byl pryč.
Tam, kde stával, zůstal prý jen prázdný vrch a kolem dokola se v zemi černaly díry. Tudy prý ti čerti táhli opilé rytíře do pekla. Kdybyste šli od Běleckého mlýna po té cestě, dostali byste se až k těm dírám. Anebo když si namíříte nahoru, jak se říká Na hradě, duní vám zem pod no­hama, jako by byl kopec dutý, tam je propadlý celý hrad.

Po tom hradě není od těch časů ani památky, ale že tam stával, to je jistá věc.

Každé poledne chodila prý tady hodná rytířova dcera, obcházela a dí­vala se, jestli z toho pekla, z těch děr, někdo nechce utéct. Však ji tam spíš co chvíli někdo viděl. Byla prý celá bílá, na sobě zlatý pás a na něm visí dvanáct klíčů ode všech hradů.

Jednou v noci se vracel jeden muzikant z Hluchova od muziky domů. Byla zrovna půlnoc, když přišel na to místo, kde stával Bílovský hrad. Dívá se - a tam stojí krásná panna, celá bílá a na pase se jí houpá dva­náct klíčů.

Muzikant byl z pití rozkurážený a povídal:
"To je dobře, že jste tady! Půjdete se mnou kousek na procházku?"
Ona jen trochu kývla hlavou a potichu řekla:
"Půjdu, však tu na tebe čekám."
Jak zašli kus dál, ona se ho ptala:
"Nebojíš se?"
"Co bych se bál?" povídal muzikant.
Ale jak šli dál a dál, ona rostla a pořád rostla, až byla vysoká jako lesní stromy. To už milý muzikant dostal strach! Když přišli na konec lesa, povídal:
"Už můžete jít zpátky, už jste mě vyprovodila dost daleko."
Bílá paní nic neřekla, šla s ním dál a pořád rostla, že už byla vyšší než všecky stromy podle cesty, co po ní šli. Tak spolu došli až na rozcestí. Muzikant se třásl strachem jako prut. Vtom bila z dědiny půlnoc a ze všech stran bylo slyšet, jak troubí a volají ponocní. Paní se zastavila a řekla jasným hlasem:
"Dál jít nemůžu. Pro tebe to dopadlo dobře ale pro mě zle!"
V tom okamžení taky zmizela.
Muzikanta popadla hrůza, vzal nohy na ramena a utíkal až do Ptení. Tam vykládal, co se mu u Bílovského hradu stalo.
Ta bílá panna prý se zase zjeví, ale až za sto let!

o pokladu

Ale každý rok se prý tam ukazuje něco jiného: na Velký pátek prý tam lidé můžou vidět tajemnou branku.
Jednou časně zrána prý šla nějaká stařenka s děvčetem na trávu na ta místa, kde stával hrad. Stařenka žala trávu a děvče od ní odešlo dál do lesa. Z ničeho nic stálo před nízkým vyřezávaným plotem s brankou. Volalo na stařenku, jednou, dvakrát, ale ta se jí neozvala. Tak děvče pověsilo na tu branku zástěru, žalo ještě chvíli a snášelo trávu na hro­madu. Pak šlo stařenku hledat. Když se tam spolu vrátily - zástěra ležela na zemi a plot a branka nikde! Divily se tomu, chodily sem a tam, ale branka nebyla a nebyla. Když o tom vykládaly v dědině, staří lidi usoudili, že ta branka vedla k pokladu a ukazuje prý se jednou za moc a moc roků, a to ještě ne každému.
Jindy se vypravili dva sousedi z Hluchova podívat se do lesa, aby si nakoupili dříví. Bylo to taky právě na Velký pátek. Došli k nějakému velikánskému kamenu, nikdy předtím ho tam neviděli. Chtěli ho odvalit a podívat se, co pod ním je. Ale ať dělali co dělali, kámen se ani nepohnul. Jeden z nich povídal:
"Víš co? Ty tady zůstaneš a já půjdu do Hluchova pro pár chlapů, ti nám pomůžou."
No, milý pantáta si sedl na kámen, seděl a čekal. Když se ten druhý vrátil s pomocníky nazpátek, víte, co viděli? Pantáta seděl na holé zemi a po tom kameni ani památky! A přece jej ještě před chvílí viděli na na vlastní oči a sahali na něj vlastníma rukama.

o bílé paní

Jednou brzy zrána měla jedna tetička cestu ze Stařechovic přes Hluchov, Bělecký mlýn a Bílovský hrad až do Zdětína. Chtěla tam navštívit pří­buzné. Když přišla od Běleckého mlýna na to místo, kde se říkalo U obráz­ku, viděla jít proti sobě nějakou ženskou postavu v dlouhých volných bílých šatech. Tetičce hned blesklo hlavou, kdo to asi je. Bílá paní! Staří lidé vykládali, že prý se na těch místech někdy zjevuje.

Tetička se nemohla strachy ani hnout. Bílá paní se taky zastavila, chvíli se na ni dívala a potom k ní promluvila. Měla tichý a mírný hlas:
"Nebojte se! Čekám tu na vás už dlouho, abych vás poprosila, abyste šla se mnou. Pojdte se mnou, prosím vás."
Hleděla na ni prosebně, ale tetička se třásla strachy a nechtěla z cesty ani krok do lesa za ní. Bílá paní se ohlížela zpátky k hradu a pořád na ni kývala. Chvíli ještě stála, ale když viděla, že tetička s ní nepůjde, řekla smutně:
"Vidím, že jsem čekala a že čekám marně. Rozmyslete si to nebo se zeptejte svého muže, on vám poradí. Já tu počkám, až půjdete zpátky. Kéž nečekám marně!"

Zhluboka si povzdychla a obrátila se zpátky do lesa a jako by se mezi stromy rozplynula.
Když se teta vzpamatovala z leknutí, byla paní pryč. Tetičce se honily hlavou všelijaké myšlenky. Celá ustrašená došla do Zdětína a všecko tam vypravovala. Někteří jí radili, ať se pod hrad vrátí, že by mohla tu bílou paní osvobodit ze zakletí a že možná sama od ní dostane nějakou odměnu. Ale jiní tetičce říkali, ať tam ani za nic na světě nechodí, kdoví co by se jí mohlo stát.
Když šla teta zpátky domů do Stařechovic, vracela se jinudy, přes Lešany a Kostelec. Bílovskému hradu se vyhnula, měla z nového setkání s bílou paní strach.